ŽÁDNÉ REKLAMY, ŘETĚZÁKY A JINÉ!!! VŠE CO SE NETÝKÁ ČLÁNKU PIŠTE SEM!!!
ČTĚTE PRAVIDLA BLOGU ZDE


FANCLUBY - ZAPOJ SE TAKÉ!!! KLIK ZDE :)

GRAFIKA NA PŘÁNÍ POUZE PRO SB ZDE

15. kapitola - Lék nebo jed?

19. července 2016 v 18:06 | Lucík |  Příběh samuraje




Pohrdavě jsem otočil hlavu, abych se nemohl dívat na ten jeho nedůvěřivý výraz. Něco ve mně mi říkalo 'Ano' a druhé zase 'Ne'. Nevěděl jsem, jak se rozhodnout… "Tohle vám může pomoci. Vyléčí to vaše rány a zároveň získáte moc. Ještě jsem nezkoušel, co to udělá s člověkem jako jsem já…" pousmál se Sannan Keisuke. "Vy mi chcete dát něco, co jste ani nezkoušel na sobě? Chcete, abych zemřel?" řekl jsem naštvaně, až jsem bolestí sykl a chytl se za břicho. Sannan pomalu vstal a obálku nechal ležet na zemi vedle mého polštáře. "Rozmyslete si to, co uděláte… Záleží na vás, jak se rozhodnete," řekl vážně a odešel.


Pořád jsem se držel bolestí pod žebry a rozkašlal se. Dlaní jsem si zakryl ústa a ucítil v ní tekutinu. Ve své dlani jsem spatřil několik kapek krve. Sakra… Já umírám? Není moc brzy na to, abych zemřel? "Nechci umřít, ještě ne…" zašeptal jsem potichu a rukou sáhl po obálce. Vyndal z ní lahvičku s nápojem. Červená tekutina se v ní třpytila a já pomalu lahvičku otevřel. Zavřel jsem oči a celý obsah vypil. Únavou jsem si lehl a lahvičku zahodil. Střepy z ní se rozletěly na kousíčky. Začalo mě pálit v krku a začal jsem vidět trochu mlhavě. Celým mým tělem projelo horko a zastavilo se v mém krku. Nemohl jsem popadnout dech. Cítil jsem, jako kdyby mě někdo škrtil. Měl jsem vidinu… Viděl jsem svého dvojníka klečícího přede mnou, který mě škrtil. Měl svítivě rudé oči a bílé vlasy. "N-nech mě být!" sykl jsem potichu a rukou se držel za krk.


"Co se to k sakru děje?!" křikli a vtrhli dovnitř Sanosuke s Heisukem. V tu chvíli ten pocit zmizel a já se pomalu rozdýchával. "N-nic, jsem v pořádku," řekl jsem potichu a podíval se na oba svýma unavenýma očima. Jejich pohledy směřovaly na střepy rozbité lahvičky. "S-Saito… Snad jsi to nevypil?" řekl zděšeně Heisuke. Jen jsem přikývl a lehl si. "Sakra… To ne!" zaklel Heisuke a utekl ven. "Heisuke, počkej!" křikl Sanosuke a utíkal za ním. Rozdýchával jsem to. Ten těžký pocit, který mi dal sílu a zároveň mě vyčerpal. Zavřel jsem pomalu oči a usnul.


***

Byl podvečer a venku se pomalu stmívalo. Pomalu jsem otevřel oči a probudily mě hlasy zvenčí. "Ne, to není možné…," ozval se zvenčí hlas Hijikaty, mého podkapitána. Pomalu jsem vstal a pootevřel dveře. Pozoroval jsem škvírkou dveří, jak tam stál s nějakým mužem. Promnul jsem si oči a toho muže jsem nepoznával. Byl vysoký a měl černou kápi s kapucí. Mluvil hlubokým hlasem. "Víme už dávno, že válka vypukla. Máme mnoho silných bojovníků, kteří by to zvládli, pokud by se Shinsengumi k nám přidali…" řekl muž přesvědčivým hlasem. "Ne! Nespojíme se s vámi. S vaším spolkem nechceme mít nic společného!" zvýšil hlas Hijikata a já jsem jen mlčky poslouchal.


Ozvaly se blížící se kroky. "K-Kapitáne…" řekl Hijikata a uklonil se před ním. "Copak jste neslyšel? Nechceme s vámi mít nic společného," řekl kapitán. "Jak chcete, jednou toho budete litovat a všichni zaplatíte za to svými životy…" řekl muž s úsměvem a zmizel. "Udělal jsi dobře Hijikato. Jejich pomoc nepotřebujeme. Poradíme si sami…" řekl kapitán a odešel do své komnaty. Hijikata jen z povzdálí čekal, až zajde. S povzdechem se vydal směrem k mému pokoji. Zazmatkoval jsem a pomalu dveře zavřel. Lehl si a čekal, co se bude dít dál.

Po chvilce se kroky zastavily a ozvalo se zaklepání. "Vstupte!" řekl jsem a v klidu zůstal ležet. Vstoupil Hijikata. "Saito… Jak se daří? Pevně doufám, že už mnohem lépe." Řekl a posadil se. Všiml si ale pár rozbitých střepů. "Sakra…" hlesl jsem potichu pro sebe. Všiml si toho, znervózněl jsem. "Stalo se něco?" zeptal se Hijikata. "N-Ne kapitáne… Vlastně jsem chtěl říct…" zmatkoval jsem čím dál víc. Nevěděl jsem co říct. Rozkašlal jsem se, nemohl jsem popadnout dech. Ano, stalo se to znovu. Ten těžký pocit, jako kdyby mě někdo škrtil. Chytl jsem se bolestí za krk. "Sakra… Myslel jsem si to. Tohle mi nebude dělat Sannan Keisuke z mých lidí. Bude za to pykat!" řekl Hijikata a tasil svou katanu přímo na mě.

"Co se to tady děje?" vešla Chizuru, která šla kolem. "Saito!" křikla a seběhli se i další ze Shinsengumi. "Odejděte! Budu v pořádku!" vykřikl jsem z plných plic. Nastala chvilka ticha. "Copak jste neslyšeli? Budu v pořádku…" znovu jsem se rozkašlal. Hijikata se jen naštvaně podíval a raději hned odešel. "Bude to v pořádku…" přišla ke mně Chizuru a pohladila mě po rameni. "Děkuju Chizuru." Řekl jsem a ona se na mě pousmála. Její oči a její přítomnost mě uklidňovala. Nedokázal jsem říct proč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama